Naše první kuřátka
Kdo z chovatelů drůbeže by nezatoužil po vlastních kuřátkách? Jenomže naše slepice nekvokaly a nekvokaly, tedy se nedalo nic dělat. Jenže když si člověk něco hodně přeje, tak se to často i splní. A to se stalo u nás.
Jednoho krásného dne se u naší branky zastavila sousedka a zeptala se, jestli bychom nechtěli kvočnu. Oni se totiž věnují chovu drůbeže ve velkém, mají profesionální líhně. A tahle jedna se rozhodla, že bude sedět, takže kvokala. Za chvilku byla zpět už se slepicí v náručí. Měli jsme nasbíraná vejce, ne z ledničky, tak jsme je pod ni - v počtu 14 - mohli hned umístit. S místem také nebyl problém. Stále jsme měli ten malý kurník, s kterým jsme se slepicemi začínali. Nahoře ve snáškovém místě jsme připravili seno, misku s vodou a zrním. A slepice zasedla, 15. května 2024. Přesně po třech týdnech se ozvalo slabé pípání, to už jsme netrpělivě obcházeli kolem kurníku. Opravdu se kuřátka vylíhla. Bylo jich původně 9, ale jedno bylo slabé, neduživé, takže jsme s úspěchem přivedli do života 8 kuřátek.
První den kuřátka bydlela v krabici od bot, přikryté kouskem látky, dostávala vodu z víčka od jogurtu. Byli to malí drobečkové...
|
|
|
|
Další den jsme je přemístili do plastového lavorku, kde měla pod sebou noviny. Kromě vody už dostávala první krmení - suchou strouhanku.
Za další dva dny se u nás konal Víkend otevřených zahrad, kdy se k nám přijížděli lidé podívat, jaké postupy zde využíváme. Samozřejmě přišla řeč i na kuřátka a tehdy padlo jasné rozhodnutí, že se nemají kuřátka od své kvočny oddělovat. Tak se kuřátka dostala hned na travičku.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
12. června 2024. Už je jasné, že kvočna pochopila svou mateřskou roli, učila kuřátka hrabat, s krmením si poradila kuřátka sama.
|
|
|
|
|
|
